sobota 6. září 2014

Frustrace knihomolova…

Znáte ten pocit, když dočtete opravdu dobrou knihu? Ale myslím opravdu dobrou, takovou, která vás naprosto pohltila. Pokud jste opravdový knihomol, určitě víte, o čem mluvím a co zároveň právě teď prožívám…

Když dočtu nějakou skutečně skvělou knihu, kterou jsem četla s nadšením, kterou jsem hltala a milovala od její první stránky, je to hrozné. V takovou chvíli totiž zažívám naprostý pocit prázdnoty a smutku. A říkám si, že jsem ji snad ani neměla číst, že to byla chyba. Je to možná zvláštní, ale je to tak. Vždy, když dočtu takovou, pro mě, výjimečnou knihu, je těžké začít číst nějakou jinou. Vlastně je těžké dělat cokoli jiného, protože pořád nemůžu přestat myslet na ten příběh, na postavy, na to úžasné dobrodružství a napětí. A říkám si, že chci víc, že chci ten pocit zažívat znovu a znovu. A tak jdu ke knihovně, vytáhnu další zajímavě vypadající knihu a začnu číst. Přečtu stránku, dvě a pak knihu frustrovaně zavírám, protože té předchozí, která mě tak uchvátila, nesahá ani po kotníky. Nedokáže mě pohltit, nemůžu se do ní začíst. Za to mi před očima pořád běží příběh té dočtené. Pořád přemýšlím, jak to asi mohlo pokračovat, co se stalo s mými oblíbenými hrdiny, jaké byly jejich další příběhy. A cítím se příšerně, když vím, že se to nemůžu dozvědět (nebo alespoň ne hned, pokud ještě nemám k dispozici pokračování). Ale nejde jen o to. Mrzí mě, že už nikdy nebudu zažívat to, co jsem během čtení takové knihy zažívala. Jistě, můžu ji otevřít znovu a znovu se ponořit do toho fascinujícího světa, ale už to nikdy nebude stejné. Ten pocit je totiž neopakovatelný a to je docela frustrující.

Abych pravdu řekla, tak podobné pocity nezažívám příliš často, tolik výjimečných a úžasných knih jsem totiž nečetla. Když se zamyslím, jistě si na některé vzpomenu… Ano, určitě bych do této kategorie mohla zařadit Harryho Pottera, Pána Prstenů, Hru o trůny (první a třetí díl), Jméno větru, Zaklínače (povídky), Princeznu Alžbětu, Hunger games, Janu Eyrovou a hmm, taky Stmívání (a za to se nehodlám stydět, v té době, kdy mi bylo asi 13 jsem to fakt žrala). Tohle jsou knihy, které jsou pro mě něčím významné a jedinečné. Jsou to všechno knihy, od kterých jsem se nemohla odtrhnout, které mě naprosto pohltily. V takové chvíle už ty příběhy nečtu, ale vyloženě žiju. Opravdu všechny strasti a radosti zažívám spolu s hlavními hrdiny a nemůžu s tím přestat, dokud nedočtu poslední stranu. A vlastně ani potom ne, protože o to všem musím pořád přemýšlet a přemílat si to v mysli. 

A dnes jsem k těmto - pro mě - výjimečným knihám (i když netvrdím, že to všechno jsou největší skvosty literatury) přidala další a to Cizinka. A dokonce se jí podařilo dostat se rovnou na přední příčky v tom mém pomyslném žebříčku nejčtivějších knih. Před je snad jen Harry a Pán Prstenů… Ten příběh mě zničil. To už není kniha, to je život sám, protože ten příběh a ty postavy si skutečně jen tak žijí své vlastní životy a já nechápu. Opravdu nechápu, jak někdo může mít takovou moc a prostřednictvím těch malých černých písmenek stvoří život se vším všudy. Jak někdo může napsat příběh, ve kterém se doslova utopíte? Který zároveň milujete i nenávidíte? Který vás dostane tak, že se vám zrychluje tep, když jsou vaši hrdinové v nebezpečí, kdy se šťastně usmíváte, když to s nimi dopadne dobře a zlobíte se, když se zlobí oni? Jak je to možné? Jak to, že to ne každý spisovatel dokáže? 
Četla jsem spoustu dobrých knih, které jsou skvěle napsané, mají všechno, co má dobrý příběh mít, zajímavou zápletku, napětí i uvěřitelné hrdiny, ale nemají zkrátka tu moc, nedokážou mě vtáhnout přímo do víru dění. Takové knihy většinou s radostí dočtu, řeknu si "Bylo to opravdu dobré." a bez problémů otevírám jinou knihu a opět se začítám. Ale nejde to vždycky, jsou příběhy, které ve vás prostě zůstanou…

Jako dneska, když jsem dočetla Cizinku. Cítila jsem tak neskutečně smíšené pocity, jaké jsem necítila u knihy už dlouho. Necítila jsem uspokojení z toho, že jsem dočetla další knihu, jako obvykle. Naopak, cítila jsem rozčarování, protože už to skončilo. Proč to jen nemá více stránek? Kéž by to nikdy neskončilo…
Zbytek dne jsem už nebyla schopná číst jinou knihu. Mám rozečteného Leviatana, ale na to jsem nemohla pomyslet ani náhodou, protože po Cizince jsem na něco takového neměla vůbec chuť. Tak co třeba zkusit nějakou jinou knihu o cestování v čase? Modrou jako safír, třeba? Ne, nepřipadá v úvahu. Přečetla jsem první kapitolu a knihu jsem nespokojeně odkládala pryč. To prostě nešlo, číst něco tak jednoduchého, povrchního a sladkého. A to vím, že je série Drahokamy skvělá, jen ve srovnání s Cizinkou mi v tu chvíli připadala naprosto banální a nudná. Takže jsem jenom tak bloumala bytem a nebyla schopná cokoli dělat. Až pak jsem si řekla: "Fajn, asi je jenom jedno řešení. Musím začít číst druhý díl." 
Abyste chápali, já nikdy nečtu série najednou, nečtu okamžitě pokračování. Možná je to chyba (což jsem poznala třeba v Písni ledu a ohně), ale prostě to nemám ve zvyku. Jediná série, kterou jsem přečetla v kuse, díl za dílem, bylo Stmívání. A teď to vypadá, že další sérií bude právě Cizinka, i když ta má v originále už 8 dílů a každý díl má více a více stran  a hranici 1000 stran to překročila už dávno. Takže ji asi nepřečtu úplně v kuse, ale každopádně mi prostě dnes nezbylo nic jiného, než se okamžitě pustit do pokračování. A to se mi už vážně nestalo věky

A co jsem vlastně chtěla tímhle článkem říct? Upřímně ani sama nevím. Snad to, že číst úžasné knihy je někdy těžké a že po jejich dočtení v člověku obvykle zůstane beznadějné prázdno, které je těžké zase něčím naplnit. A že existují knihy, které jsou vlastně více než knihy a že jsou autoři, kteří nejen píšou, ale přímo oživují. Občas mi to připadá jako magie, tak velkou moc ti spisovatelé mají! Hmmm… a teď jdu zase číst, co jiného mi taky zbývá? Pořád ještě cítím to prázdno, které ve mě zůstalo po Cizince a je třeba to nějak napravit. Teď momentálně jedině Vážkou v jantaru.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj! Chci se zeptat, kde jsi sehnala Cizinku? Předem dík za odpověď :) - Katy

Sillmaril řekl(a)...

Tenhle stav znám a taky zažívám až příliš často, od června jsem v depresi po přečtení Mapy času od Felixe J. Palmy (mimochodem, také o cestování časem :-) ) Někomu se to může zdát příliš nudné a rozvleklé, ale já tenhle styl vyprávění zbožňuji a byla jsem ohromena vším, od nádherné obálky po úžasný příběh. Do ještě větší beznaděje jsem upadla, když jsme zjistila, že nakladatelství Host nemá v plánu vydat další díl :-( Od té doby jsme četla dalších asi 15 knížek, a některé byly opravdu skvělé (Světová válka Z, Cesta, Silo, Kostičas), ale nějak to pořád není ono. Každopádně, Cizinka vypadá zajímavě a určitě se po ní kouknu, díky za tip :-)

Ettelëa řekl(a)...

Katy: Já jsem si ji kupovala před týdnem na internetu v http://knihy.abz.cz/, ale tam už bohužel není, asi tam měli poslední kus. Koukala jsem se na internet a bohužel jsem ji nikde nenašla skladem. Možná ještě tady to vypadá nadějně: http://www.minotaur.cz/sfaf/catalog/cizinka-p-11099.html
Bude docela problém tu knihy sehant, i ty následující díly, protože ani Vážka v jantaru není k sehnání (já ji koupila v antikvariátu) a Mořeplavce jsem taky našla poslední kus v Neoluxoru. Snad se časem dočkáme dotisku. Takže můžu jedině poradit hlídat si bazary, projíždět obchody a třeba se někde objeví…

Michaela Vavrinova řekl(a)...

Ani vlastně nevím, jestli mám tyhle stavy ráda :))

Lúthien řekl(a)...

Jo, to taky znám, když se blížím na konec nějaké úžasné knihy, schválně začnu číst pomaleji, protože se bojím, že už končí. A ten smutek, že ten skvělý příběh už skončil...

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!