pondělí 7. července 2014

O tom, jak jsem prožila čtyři roky na té nejlepší střední škole na světě…




Tenhle článek jsem chtěla napsat už dlouho, ale pořád jsem to odkládala až dneska jsem si řekla, že by bylo přece jen dobré ho napsat a navíc jsem měla zrovna chuť napsat něco sentimentálního. Je to docela obsáhlé a jak už název napovídá, je tom o tom, jak jsem strávila čtyři roky na střední škole. Druhá polovina pak tak nějak shrnuje to, jak jsem přežila maturitu. Když se na ten článek ale zpětně podívám, mám pocit, že je nedostatečný a že nedokážu úplně slovy popsat, jaké to všechno bylo. Ale snažila jsem se, takže tady to je…

Asi bych začala tím, na jakou školu jsem vůbec chodila. Byla to škola, kterou jsem si v devítce vybrala na poslední chvíli a prakticky náhodou a ani jsem nepočítala s tím, že bych tam vůbec šla. Ale nakonec jsem šla právě tam. Tehdy jsem si podávala 3 přihlášky a z toho byly dvě na zemědělskou školu v Českém Těšíně a ta poslední byla na Střední odbornou školu Waldorfskou v Ostravě. Už jenom ten název je zvláštní, co?
No, každopádně, dopadlo to tak, že jsem skončila právě na Waldorfu, což je vlastně lyceum s technickým nebo humanitním zaměřením. Proč jsem si nakonec vybrala právě tuhle školu, když mě tehdy přijali na všechny je mi dodnes záhadou, ale prostě to tak dopadlo. A dneska jsem za to neskutečně ráda.

Nebudu se tady zabývat tím, o čem je waldorfská pedagogika, jejímž zakladatelem je Rudolf Steiner, jen ve zkratce vám řeknu, že se tahle škola od ostatních v mnohém liší. Tak pro začátek - není to škola pro postižené a není ani nijak nábožensky zaměřená, nesedí se tam na polštářcích a nezpívají se písničky. Tedy, vlastně zpívají, ale kromě toho se samozřejmě i učí. Liší se především v tom, že neprobíhají klasické 45 minutové hodiny a za jeden den člověk nemá "x" předmětů. Ne, místo toho jsou tzv. epochy, které délkou odpovídají přibližně dvěma vyučovacím hodinám. Vždycky jsou dopoledne dvě takové epochy a mezi nimi je klasická dlouhá přestávka. 1 epocha = 1 předmět a takový předmět probíhá vždycky 3 - 4 týdny v kuse. To znamená, že jsme měli třeba 4 týdny v kuse jenom matiku v první epoše a dějepis v té druhé. Pak byla odpolední pauza a odpoledne pak probíhá už klasická 45 minutová výuka, kde byly hlavně jazyky. A po těch čtyřech týdnech se předměty zase vyměnily a měli jsme například biologii a výtvarku. A tak se to po celý rok střídalo. Zní vám to jako blbost? Nenechte se zmýlit, blbost to rozhodně není. Díky tomu, že se předměty nestřídají tak rychle po sobě, má člověk možnost se do daného předmětu pořádně ponořit a může se soustředit jen na něj, takže pak v hlavě nemá takový nesmyslný guláš všeho možného. Navíc člověku ani neutíkají souvislosti, naopak, pěkně se všechno nakonec propojí. 

Další věc, která je rozdílná je to, že i tady - na střední - probíhají výchovy. Výtvarná a hudební výchova, na které je kladen docela důraz a většina lidí, co jde studovat na "Waldorf" je nějak umělecky nadaná. Však se tam taky dělají talentovky. Snad každý (kromě mě) na něco hrál nebo uměl zpívat nebo nádherně kreslit. A proč jsme vedle předmětů jako je zeměpis nebo fyzika měli i výtvarku? Má to totiž taky své opodstatnění. Mozek si někdy musí odpočinout od neustálého namáhání a nechat působit a tvořit i tu druhou hemisféru a umění má zkrátka na výchovu a rozvoj člověka velmi dobrý vliv. Nemusíte umět malovat jako Da Vinci, to po vás nikdo nechce a to je taky to, co se mi na tom vždycky líbilo. Nejde o to, vytvořit nějaké nové veledílo. Jde o to, něco tvořit vlastníma rukama. Na chvíli se odreagovat a věnovat se něčemu krásnému. Věřte mi, že to člověka taky někam posune (mluvím z vlastní zkušenosti).

A tady se dostávám k další "zvláštnosti", kterou bylo každodenní ranní předříkávání tzv. průpovědi. Asi si o mě teď pomyslíte, že jsem blázen a že ta škola je nějaká divná, ale věřte mi že není. Nejde o modlení nebo tak. Tohle je o něčem jiném, ale těžko se to vysvětluje. Víte co, já vám ji tady napíšu:


Nadchni se krásnou.
Chraň v duši pravdu.

Cti, co je vzácné.
Služ věci dobra.
Tak věru dojdeš
V životě k cílům
V činech svých k řádu
V cítění k míru
V myšlení k světlu
A duši tvou prolne
Důvěra silná
V působnost Boží
Ve všem co jest
I kolkolem
I v nitru tvém.

Abyste pochopili její význam a to, proč se vůbec říká, asi byste museli taky chodit na Waldorf. Řeknu vám, často jsem se jí s kamarády smáli, dělali si z ní i legraci, ale když jsme ji říkali všichni společně naposled při předávání maturitního vysvědčení, plakali jsme.

A pak nesmím zapomenout na to zpívání. Každý den bylo ráno 30 minut z hodiny vyčleněno na společné zpívání. Zpívali jsme různé písničky. Pamatuji si, že v prváku jsme v hudebce brali židovské písně a byli jsme jimi úplně nadšení a pořád jsme je zpívali. Ale zpívali jsme i ty "normální", nejvíce jsme asi jako třída milovali Nohavicu nebo Kryla. Ale taky Kluse a Kryštofa a další a další.

Je to zvláštní, pamatuju si, jak jsem na do té školy přišla poprvé a jak jsem jí byla hned okouzlená. Ne, nenechte se zmýlit, ta budova vypadá příšerně nebo aspoň vypadala, když jsem tam nastupovala já, teď už je hezčí, protože ji žáci a naše paní učitelka výtvarnice pomalovali květinami. Ale uvnitř to bylo krásné, všude typické waldorfské barvy - modrá a fialová, třídy byly krásně vymalované a dokonce jsme měli možnost si je sami vymalovat podle svého. 

Kdybych tady měla vypisovat všechny své zážitky, tak se to do jednoho článku ani nevejde, ale možná by to ani nebylo možné všechno přesně popsat. Tak jen několik zásadních…

První zásadním momentem byl adaptační kurz, který jsme absolvovali na Slovensku a asi na to nikdy nezapomenu - doufám, že ne! Bylo to prostě nezapomenutelné. Ale asi jsem z toho byli všichni trochu vyděšení. Smáli byste se, kdybych vám řekla, jak jsem tam malovali a společně zpívali a hráli různé seznamovací hry. Já jsem byla naprosto nadšená tím, jak jsme si o pauzách společně jako třída sedli na chodbu, jeden spolužák vzal kytaru a zpívali jsme. Bylo to zvláštní a krásné. Bylo to něco úplně nového, ti učitelé pro mě byli jako z jiného světa, protože ze základky jsem byla většinou zvyklá na bručouny, kteří po nás jenom řvali, ale tady to bylo úplně o něčem jiném. 

Dalším důležitým momentem byl určitě lyžařský zájezd a mimochodem - nesnáším lyže! :) Byl to děs a vůbec mi to nešlo, ale zase nás to více stmelilo a zase byla legrace.

Mezi takovými akcemi jsme se ale samozřejmě normálně učili. Někdy to bylo lehčí, jindy těžší, něco mě bavilo a něco zase ne. To je asi všude stejně. Ale co není snad nikde jsou ti úžasní waldorfští učitelé. Věřte mi, že takové jen tak nenajdete. Nebyl tady jediný, kterého bychom měli vyloženě neradi. Jasně že jsme se občas nepohodli, ale když se na to podívám zpětně, byli skvělí, neskutečně trpěliví a měli jsme spolu všichni skvělé vztahy. No řekněte, stalo se vám někdy, že s vámi vaše učitelka tak moc prožívala maturitu, že potom sama brečela, když se vám něco nepovedlo tak, jak jste si přáli? Už jste někdy šli posedět do čajovny se svými učiteli a smáli jste se s nimi šíleným videím na YouTube? Dělali vám někdy středoškolští učitelé na Mikuláše "Mikuláše, čerty a anděla" s nadílkou? Budou mi zkrátka chybět…

Asi bych to tady neměla dávat, ale co už…

Ale zpátky k těm zážitkům… Bylo toho prostě spoustu. Třeba ve druháku jsme s několika lidmi ze třídy hráli divadelní představení v angličtině a projeli jsme s ním pěkný kus republiky! To byl maximální zážitek! Byli jsme hodně tvůrčí třída. Prostě jsme se rozhodli, že chceme hrát divadlo. S pomocí naší angličtinářky jsme kontaktovali jednu divadelní agenturu a s paní režisérkou jsem nacvičili představení "The Sweet Sixties".

Pamatuju si, jak jsme čtyři dny před premiérou trénovali od rána do večera a bylo to hodně vyčerpávající, ale stát pak na pódiu a hrát pak byl jeden z těch zážitků, které se nezapomínají. 

A zalíbilo se nám to tak moc, že jsem příští rok nacvičili další představení, se stejnou agenturou a také v angličtině. Tentokrát to byl Jack Rozparovač a líbilo se mi to ještě víc, než to předchozí. O tomhle divadle jsem napsala i samostatný článek a můžete si ho přečíst TADY. Vlastě, ve třetím ročníku je na Waldorfu zvykem, že žáci hrají divadlo, ale my jsem zase museli mít něco extra a jeli jsme s tímhle naším představením hrát i do Olomouce, Blanska a Brna. Rozhodně můžu s klidem prohlásit, že hned po maturitě je to můj nejsilnější zážitek z mého středoškolského studia a možná to bylo ještě o trochu silnější než maturita :) 



A mnoho a mnoho dalšího. V hodinách angličtiny jsem například slavili Halloween, jeli jsme o Vánocích do Vídně, byli jsme na výměnném pobytu v Německu, kde jsme strávili týden. Ve třetím ročníku jsme museli vypracovat tzv. ročníkovou práci, kterou jsme pak prezentovali a obhajovali na veřejnosti před lidmi a já jsem ji měla o Tudorovcích a na obhajobě jsem mluvila o Richardovi III. To byla taky síla. Poprvé takhle mluvit před mnoha lidmi na pódiu, ve velkém sále. Maturitní práce byla vedle toho sranda. No, za ty čtyři roky jsme toho stihli strašně moc a společně jsme to jako třída ukončili třídním výletem do Itálie, do Benátek, kde jsem si užili krásný čas a odvezli jsme si domů spoustu zážitků.

Moje obhajoba ročníkové práce o Tudorovcích a Richardovi III.

A pak konečně přišla maturita, na kterou jsme po celý čas studia čekali a které jsme se tak báli. Troufám si říct, že jsem se po celé čtyři roky učila dost dobře, ale maturita mi dala vážně zabrat a nebudu zastírat, že ne. Jsem docela velký trémista a bylo to pro mě hodně stresující. Maturovala jsem z češtiny, angličtiny, dějepisu a humanitní specializace, která se skládala z pedagogiky, psychologie a dějin umění. A taky jsme obhajovali svou dlouhodobou maturitní práci, kterou jsem psala na téma Impresionismus.

Nejvíce jsem se obávala asi angličtiny, protože ve stresu nemluvím úplně nejlíp. A nejmenší strach jsem měla z dějepisu, protože to je prostě můj obor. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak…

První na řadě byla čeština, které jsem se nijak zvlášť nebála, ale přece jen, zkoušející byl náš ředitel a asi všichni jsme se ho trochu obávali. V mém seznamu nebyla žádná knížka, kterou bych vyloženě nechtěla, ale i tak jsem byla ráda, že jsem si vylosovala Jeptišku od Denise Diderota, která se mi hrozně líbila a měla jsem ji pořád v živé paměti. Ten okamžik úlevy, kdy jsem se dozvěděla, co jsem si vytáhla byl úžasný. Takže čeština byla téměř bez problémů, jen jsem se maličko zadrhla, když jsem si nemohla vzpomenout na další dílo od J.J. Rousseaua. V té chvíli se mi snažil předseda komise trochu pomoct a zeptal se mě, jestli znám našeho atleta Zátopka. To mě tak dokonale zmátlo, že jsem si nebyla schopná vzpomenout, jak se Zátopek jmenoval křestním jménem a nechápala jsem, proč se mě na něj ptá. Ale pak mi to naštěstí došlo - Emil - Emil čili o výchově :D

Pak přišla angličtina, které jsem se upřímně bála, protože jsem věděla, že ne všechny témata umím na 100%. Naštěstí jsem si vylosovala témě bydlení, což bylo jedno z těch, která jsem uměla asi nejlíp. Takže angličtina dopadla nad očekávání dobře.

Po dvou zkouškách, kdy jsem si vytáhla samé malé čísla a dobré otázky jsem si oddechla a řekla jsem si, že teď už to snad půjde lehce. A vypadalo to tak, protože v humanitní specializaci jsem si vytáhla otázku z pedagogiky - Výchova v pravěku, starověku a antickém Řecku a Římě. To nebylo nic těžkého a i když jsem neřekla úplně všechno, dopadlo to dobře.

A pak přišel dějepis. Předmět, který miluju, na který jsem se učila snad úplně nejvíc a kterým jsem si byla jistá. Říkala jsem si, že teď už to mám v kapse. Ale docela jsem se přepočítala. Ze všech 25 otázek jsem jenom 2 otázky moc neuměla. Ne že bych je neuměla vůbec, ale prostě jsem je neuměla tak dobře jako ty všechny ostatní. A bohužel to dopadlo tak, že jsem si jednu z těch dvou nešťastných otázek nakonec vytáhla a to konkrétně 2. světovou válku. Můžete si říkat, že to není zas tak těžké, že se o tom dá dobře mluvit, ale já tohle období prostě nemám ráda. Ty základní věci samozřejmě vím, ale horší to bylo s jednotlivými bitvami, mírovými dohodami a konferencemi apod. Prostě jsem se totálně sesypala, protože v tu chvíli to na mě strašně dolehlo. Kolik času jsem tomu věnovala! Byl to předmět, na který jsem se učila v průběhu celého roku, v hodinách dějepisu jsem dokonce někdy sama před třídou vykládala učivo, které jsme brali. Zkrátka to pro měl byl absolutně nejdůležitější předmět, do kterého jsem investovala spoustu času a úsilí. Ale jak už to tak bývá, posledním otázkám jsem už tolik času nevěnovala, z části proto, že jsem to (přiznám se) už nestíhala a z části proto, že jsem spoléhala na štěstí a nevěnovala jsem moc času období, které mě moc nebaví. Stydím se za to, že jsem se před komisí rozbrečela, ale nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem se strašně hloupě, protože jsem doufala, že zazářím a předvedu jim, že dějepis ovládám. Ale místo toho jsem si připadala jako neskutečný hlupák, co popotahuje a snaží se něco vytahat z paty. Díky bohu, že jsem toho věděla dost o situaci před 2. světovou a po ní a naštěstí jsem si vzpomněla i na pár významných bitev a samozřejmě na Hitlera a nacismus, ale stejně to bylo ubohé a já jsem měla pocit, že s tím prostě nemůžu projít.

Nakonec jsem ale samozřejmě prošla, i když s trojkou z dějepisu, za což se docela stydím a je mi to hrozně líto, protože z ostatních předmětů mám jedničky. Ale co se dá dělat, takový je život. Novodobé dějiny se budu muset ještě doučit a jsem ráda, že už to mám za sebou. Ale na druhou stranu je mi to zase líto, protože tím skončilo krásné období na střední škole a ten čtvrtý ročník byl takový zvláštní a dokonce mi v prvním týdnu po maturitě chybělo to moje intenzivní učení a najednou jsem nevěděla, co mám dělat… 

Společně jsme to pak zakončili maturitním večírkem, který jsem si maximálně užila. Jsem hrozně vděčná našim učitelům, kteří nás během maturity podrželi a především jedné paní učitelce, které to nikdy nezapomenu a která ten příšerný dějepis prožívala se mnou.

No, musím říct, že jsem strašně ráda, že jsem se tehdy, na konci devítky rozhodla jít právě na Waldorfské lyceum, protože to bylo něco víc, než jen obyčejná střední škola. Poznala jsem tam skvělé lidi a báječné učitele, odnesla si velkou porci zážitků, na které nikdy nezapomenu a bude se mi po tom všem moc stýskat. A díky této škole jsem taky konečně našla obor, který mě skutečně zajímá a baví a který chci studovat dál. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdybych tehdy šla na tu zemědělku…

Pokud jste o téhle škole někdy slyšeli nějaké špatné řeči, říkám vám, nevěřte jim, jsou to jenom fámy. Je to úžasná škola a skvělý způsob výuky, kde je vztah učitel-žák na trochu jiné úrovni než na jiných školách. Až jednou budu mít dítě, byla bych ráda, aby chodilo právě na takovou školu. Pokud se o tom chcete dozvědět něco více, můžete TADY nebo se můžete přímo podívat na stránky mojí (teď už bývalé) školy.

A co mě čeká teď? Rozhodně další roky studia, dostala jsem se na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity a budu studovat dvouobor Historie - Latinský jazyk a kultura. Tak mi prosím držte palce, ať se mi daří. Už se na to studium docela dost těším…


5 komentářů:

Jana CM řekl(a)...

Držím palce, škola vypadá moc pěkně. Hodně jsme toho měli podobně (chodila jsem na obyč. gympl), ale bohužel nemám pocit, že bych se tam toho moc naučila, přestože se jednalo o jednu z nej škol v ČR, takže na ni tak jako ty vzpomínat asi nikdy nebudu. Waldorfská filosofie školy se mi líbí a říkala jsem si, že bych tam klidně jednou poslala děti, byť po mně asi nadané na výtvarku nebudou. :-)

Myanmar řekl(a)...

Tohle bylo hodně zajímavé čtení :) Abych řekla pravdu, jsem spíše zastánkyní tradičního modelu výuky, ale konečně jsem si přečetla pohled někoho, kdo tímhle vzdělávacím systémem opravdu prošel. Přeji hodně úspěchů i v dalším studiu - vybrat si obor, který člověka baví, je hrozně důležité, nakonec i pro budoucí uplatnění (kdo by chtěl dělat práci, která ho netěší, že jo :) )

Edona Mccartney řekl(a)...

Pane jo, o téhle škole jsem nikdy neslyšela. Je to hodně zajímavé, hlavně s těmi epochami. Jinak Český Těšín, tam jsem taky dávala pár voleb. :-D Umíš po našimu? ;-)

Trinity Estridge řekl(a)...

O téhle škole jsem slyšela zatím samou chválu. :) Já chodím na obyčejný gympl, kde je to ale trochu jiné, hlavně jsou tu většinou úžasní učitelé (z nichž polovina mě bohužel už neučí). Tenhle způsob výuky se mi fakt líbí, i když mi výtvarka ani hudebka vůbec nejde. :D

Lucinda řekl(a)...

Skvělý článek! Ta škola vypadá úžasně! :)

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!