úterý 26. června 2012

RECENZE: Zaklínač - Meč osudu

Jak jsem se už zmínila, mám teď "Zaklínačské období", to znamená, že mám hroznou chuť jak Zaklínače číst, tak i hrát svoje PC hry (doma mám oba díly). Dneska jsem si v knihkupectví konečně pořídila poslední díl Zaklínačské ságy, který mi tak dlouho chyběl - Paní jezera, takže se brzo vrhnu na romány o Geraltovi a Ciri, přiznám se, že všechny ještě přečtené nemám.
Ale dnes tady je recenze na knihu Zaklínač - Meč osudu...

Název: Zaklínač II. - Meč osudu
Autor: Andrzej Sapkowski
Překlad: Stanislav Komárek a Jiří Pilch
Ilustrace: Jana Komárková
Počet stran: 400
Nakladatelství: Leonardo
Rok vydání: 2000/ 2011
Každý správný fanoušek fantasy snad zná proslulého bělovlasého zaklínače Geralta z Rivie, mistra meče a obávaného zabijáka příšer. Kdo ne, měl by to urychleně napravit, protože dílo Andrzeje Sapokowského, kde je Geralt hlavním hrdinou rozhodně stojí za pozornost a dnes už patří mezi klasiku žánru.

Geralt z Rivie je zaklínačem, jedním z mála, kteří se ještě řemeslu věnují. Putuje světem a zbavuje lid nejrůznějších příšer, samozřejmě za peníze. Člověk by čekal, že za něco takového bude sklízet úctu a obdiv, ale je to právě naopak. Lidé se Zaklínačů bojí a štítí se jich, připadají jim odporní. Zaklínači totiž v mládí procházejí mutacemi a proměnami, takže se z nich stávají prakticky stoje na zabíjení, které nemají žádné city, nejsou schopni emocí. U Geralta je tomu jinak, mutace se u něj nepovedla dokonale a proto se citů schopný, i když to často skrývá a nerad ukazuje svou pravou tvář. Vlastně podporuje představu lidí o tom, že je nelidským mutantem. Jeho život není mnohdy jednoduchý. Za trochu peněz riskuje vlastní život pro lidi, od kterých sklízí jen opovržení a nenávist. Jeho tělo pokrývá mnoho jizev, ale daleko více jich je na duši a ty jsou mnohem závažnější...


Meč osudu je druhá povídková sbírka o Geraltovi z Rivie. Obsahuje sedm povídek a vypráví další příběhy Zaklínače Geralta, jeho nejlepšího přítele básníka a barda Marigolda, čarodějky Yennefer a také Dítěte Překvapení - Ciri, princezny z Cintry. Není však rozhodně novinkou, poprvé u nás vyšla už poměrně dávno. Znovu byla vydána v roce 2000 a to v pevné vazbě. Musím ale přiznat, že toto vydání se nakladatelství moc nepovedlo. Obsahuje sice krásné ilustrace, které skvěle doplňují děj, kromě toho ale obsahuje i velké množství překlepů. Moje vydání má ke všemu ještě špatně udělanou vazbu a z knihy tak vypadaly listy, ale to se může stát vždycky. Nicméně nové vydání z roku 2011 je opravené a i když je opět v měkké vazbě, stejně jako to úplně první, má překrásnou obálku a najdeme v něm také několik ilustrací.
Meč Osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty. Druhým... je smrt?
(str. 291)
Povídky...
Hranice možností - ve které se Geralt setká se záhadným rytířem Borchem Tři kavky a spolu s ním se připojí k výpravě na draka, kterého ale rozhodně nehodlá zabíjet, neboť mu to zakazuje jeho kodex. Účel jeho cesty se společností dobrodruhů toužících po dračím zlatě je úplně jiný, má totiž krásné černé vlasy, fialkové oči a voní po šeříku a angreštu.

Střípek ledu pak vypráví o souboji Geralta a čaroděje Istedda, kteří milují čarodějku Yennefer a nehodlají se jí vzdát.

Věčný oheň je povídka, v níž se setkáme s podivným stvořením - dopplerem, který na sebe může vzít jakoukoli podobu a způsobí tak nemálo potíží. Zamyslíme se v ní nad tím, zda i ostatní rasy mají právo na slušný život...

V povídce Trochu se obětovat řeší Geralt problém jednoho vládce, který se zamiloval do mořské víly a chce po ní, aby pro lásku obětovala svůj ocas a život ve vodě a žila s ním na pevnině. Geralt se v ní také setká s neznámým podmořským národem... ,

V Meči osudu, podle které je celá sbírka pojmenovaná se vydáme spolu se Zaklínačem do hlubin lesa dryád, do Brokilonu. Nebezpečné dryády nesnášejí ve svém lese lidi a tato nenávist je oboustranná. A právě tam, v hlubinách, pod staletými stromy se poprvé setkáme s maličkou Ciri z Cintry, Dítětem Překvapení, které má svůj Osud, jenž je pevně spjat s Geraltem.

Něco více vypráví o tom, že ne všichni lidé jsou stejní a že někteří mají slušnost a dobré srdce, což se ukáže, když se vážně zraněného Geralta ujme Yurga - muž, kterému Zaklínač zachránil život - a pomůže mu z vděčnosti a slušnosti, na kterou není Geralt u lidí vůbec zvyklý. Dozvíme se v ní také důležité informace, které souvisejí s Ciri a Geraltovým osudem. Osudu totiž nelze vzdorovat...


Epilog: Něco končí, něco začíná, je povídka, která patří zřejmě až na konec celé Zaklínačské ságy, protože se odehrává o mnoho let později po událostech z románu o Geraltovi a Ciri. A vypráví o tom... a to vám neprozradím, protože by to byla škoda. jen si to přečtěte sami! Ale doporučuju si ji nechat až na úplný konec a nejdříve přečíst román.

 

Povídky na sebe příliš nenavazují, spíše jen volně, ale rozhodně doporučuji číst je postupně, tak, jak jdou po sobě. Také je nezbytné je znát předtím, než se pustíte do románů, protože by vám tak uniklo mnoho důležitých a podstatných informací, které předcházejí dalšímu ději.

Jedinečnost...
V čem jsou vlastně povídky o Zaklínači tak jedinečné, proč je lidé i po těch letech stále dokola čtou? Řekla bych, že je dělají především postavy, které Sapkowski bravurně vykreslil. Nejde jen o Geralta, který je ale zřejmě tím největším důvodem, ale také o ostatní postavy, protože všechny, i ty zdánlivě nepodstatné mají svůj charakter, svůj úkol a své místo ve světě i v příbězích. Každá postava je jedinečná.
Dalším důvodem je originalita. Sapkowski nestvořil příběhy, v nichž bojuje dobro se zlem. V Geraltově světě neexistuje dobro ani zlo, nic není černé a bílé, tak, jak je tomu v mnohých fantasy. Tady je všechno jen v odstínech šedé, každá postava má pro své konání důvody, každá má nějaký svůj cíl. Ani sám Geralt není klasickým hrdinou typu Aragorn. Má své slabosti a není jich málo, má své problémy, své bolesti a strasti. Miluje i nenávidí. Ale mnohdy je on, mutacemi pozměněný Zaklínač daleko více lidský než kdejaký člověk. Má silný cit pro spravedlnost a čest, nemá předsudky k žádným rasám...
V Sapkowského povídkách najdete téměř vše. Každá povídka obsahuje jakési morální ponaučení, řeší se zde problémy mezi jednotlivými rasami, politické problémy i problémy společnosti. Ukazuje svět takový jaký je a nijak ho nepřikrášluje. Příběhy tak působí velmi realisticky. Ale nemyslete si, že byly napsány jen proto, aby čtenáře poučovaly. Ne, o žádné těžké čtení tady nejde. V příbězích narazíte taky na mnoho humoru, o který se s lehkostí postará třeba bard Marigold, který nenechá žádnou holku na pokoji. Maličká Ciri pak do příběhu vnese dětskou radost a tvrdohlavost. Povídky mají také skvělý spád, nechybí napětí a samozřejmě ani o akci zde není nouze, protože na světě je pořád dost potvor, které je třeba hubit. Je až s podivem, že se toho do relativně krátké povídky vejde tolik...
"Jsi něco více, Ciri. Něco více."
(str. 399)
Mě osobně se líbí všechny povídky, ale úplně nejvíce povídka Něco více a samozřejmě i epilog: Něco končí, něco začíná. Uvědomila jsem si, že postava Geralta je snad mou nejoblíbenější knižní postavou a to hlavně proto, že má tak dokonalé vytvořený charakter. Zaklínačské povídky jsem přečetla už několikrát a teď je čas vrhnout se i na román, i když se přiznám, že z toho mám trochu strach. Zatím jsem četla Krev elfů a ne že by se mi nelíbila, ale na můj vkus tam byla až moc politiky a trochu jsem postrádala spád. Uvidíme...

Moje hodnocení

V recenzi jsou použity ilustrace z knihy Zaklínač II. - Meč osudu, @Jana Komárková

0 komentářů:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!